Ještě donedávna byly balkánské kraje spíš terčem posměchu a vzpomínky na dovolenou
u Černého moře, bulharský koňak Sluneční břeh a vtipy o psech běžících napříč
vzkvétajícím Rumunskem spolehlivě vyvolávaly dávivý smích. Nepochybně by sem
zapadaly i představy o budoucím střídání stráží v leckterých pražských rockových
klubech, kde v současnosti mládež křepčí při lidovkách z Rumunska nebo Albánie.
"Je dobře, že si lidé konečně nenechávají tolik radit od masmédii co by
měli poslouchat", komentuje to Petr 'Koblih' Koláček, šéf kapely Gothart,
vytvářející spolu s dalšími skupinami hudební fenomén v podobě tzv. pražské
balkánské scény.
Na rozdíl od ostatních, klezmer-punkových partiček, pouští ale Gothart svou
energii do lidí výhradně skrze akustické nástroje a vůbec jeho zájem o balkánskou
hudbu občas prochází i diskusemi na akademické půdě. To ovšem vůbec neznamená,
že byste od něho měli čekat strnulé etnomuzikoložství, oživující ještě donedávna
mrtvolné folklórní klima. Strhující gothartské koncerty, i druhé album Cabaret
/Black Point/, podávají důkaz o daleko sympatičtějším přístupu : setřást z té
hudby prach a předat ji dalším generacím.
Gothart - nikoliv 'sochařský' kopec u Hořic v Podkrkonoší nýbrž 'gothic art'
- mají na kontě tři alba se středověkou hudbou a předešlé Adio querida, poskládané
už výhradně z bulharských, makedonských a sefardských písní.
Kapelu tvoří Petr Koláček - klarinet, flétna, zpěv; Jan Klíma - cistra, gajty,
zpěv; Helena Lehká - housle, darbouka, zpěv; Veronika Neundorf - housle, fidula,
zpěv; Ivana Vaňková - buben davul, darbouka, tamburína, zpěv; Karel Zich - kontrabas,
fidula, zpěv.
Věnujete se ještě středověké hudbě ?
P.K. : Nezanevřeli jsme na ní. Dnes proto působíme paralelně se dvěma programy,
který spolu vlastně nemají nic společného. Ten středověký má koncertní charakter,
nechci říct, že vážný, ale je určený spíš pro hraní v kostelích, kaplích a koncertních
síních. Problém je ovšem v tom, že tady v Čechách o tuhle muziku není moc zájem,
nebo o něm nevíme, takže v současnosti máme spíš nabídky na 'balkánský Gothart'.
J.K. : Jde taky o to, že u nás v posledních pěti letech vznikl trend spojovat
tuhle hudbu se středověkými akcemi, s klučíkama v drátěných košilích. My se
od toho ale odstřihli, chceme se středověké hudbě věnovat trošku seriozněji
a každopádně jinak, než to kdokoliv kdy v Čechách dělal. Bohužel díky stigmatu
show muziky, kterou jsme hráli předtím a navíc v prostředí kliky zajetých souborů,
jakoby zosobňujících středověkou hudbu u nás, to není vůbec jednoduché.
Tehdy už jste fungovali v nynější sestavě ?
J.K. : V podstatě ano. Přibyla pouze Helena a jako poslední přišel Karel.
Má z vás někdo hudební vzdělání ?
P.K. : Honza s Ivanou jsou úplní amatéři, Karel má Ježkárnu a zbytek všelijaké
ty lidušky.
Slyšel jsem, že vedle Gothartu hrávaly Helena s Veronikou s Velvet Underground
Revival Bandem ?
J.K. : Je to tak. A Ivana dokonce s Načevou a DG 307, i když teď nevím do jaké
míry ta spolupráce všech ještě pokračuje. My s Koblihem zase prošli různými
'folko rocko divnými' formacemi. Já například hrával i s OTK i Dún and Doras,
Koblih v Zapomenutých podnicích.
Řekněte mi něco o tom, jak Čeští muzikanti potkají na štaci Bulhary a vyplyne
z toho zájem o balkánskou hudbu. Docela by mě zajímalo jak takové osudové setkání
vypadá ?
P.K. : Pořád jsme se pohybovali pouze ve středověkém prostředí, hlavně německém.
A Německo jak známo má etnicky daleko pestřejší složení obyvatelstva než my,
což se odráží i v jejich pojetí středověké hudby. Vedle sebe tady hrající Bulhaří,
Arabové nebo Turci, schopní navíc na tržištích spustit zničehonic pouze tu balkánskou
nebo arabskou hudbu.
J.K. : Shodou okolností první bulharsku věc, kterou jsme kdy začali dělat, byla
úplně sprostě okopírovaná od nějaké německé kapely a asi až po půl roce jsme
zjistili, že to je nonsens, že oni prostě po sluchu opsali nějakou bulharskou
písničku. Ale líbila se nám a postupně přicházeli i na to, jak se taková hudba
hraje v originálech. To byl náš počáteční impuls. Pak Koblih našel nějaké zpěvníky
a my zjistili, že se nám to dobře hraje a učí.
Na rozdíl od jiných nepoužíváte elektrické nástroje. Mládežníci ale přeci jenom
rádi upřednostňují hlasitejší bigbítovější pojetí.
P.K. : Já doufám, že nás lidi berou díky tomu, že do toho dáváme na podiu vlastní
energii. Máme například zkušenost, když jsme nedávno hráli před Švihadlem. Ve
srovnání s nimi je to hrozně cejtit, jak se člověk na podiu hrozně nadře, protože
když chceme aby naše akustický nástroje zněly, musíme to do lidí narvat. A pak
si přijde Švihadlo, spustí 'umca umca' a ono to hraje za něj. Půlka práce je
v elektrice.
Otevřené hranice dnes umožňují vznik značně netradičních fůzí, domestikaci
regionálních stylů v jiných kultůrách. Jak se na tohle koukáte ?
J.K. : Jde o to, aby ve finále z těhlech mixů nevznikl levnej produkt. To nebezpečí
tady je. Já například nemám rád Riverdance, kam vzali Irčany a v druhý vlně
do toho přibrali Španěly s Bulharama, protože se to dobře prodávalo a znělo
to pro většinu západní Evropy jinak.
P.K. : To je problém každý fúze, dobrý, špatný nebo tý na kšeft. Znám třeba
geniální záležitost East Meets West, spolupráci arabských a amerických muzikantů.
Vždycky jde o to nepokurvit na té hudbě to dobré a naopak zdůraznit její kvality
a zvláštnosti. V tom je ten kumšt.
J.K. : To stěhování kultur navíc probíhá už celá století. Lidi se odjakživa
potkávají a ovlivňují; jasný příklad jsou sefardské písně. Nebo zavlečení klarinetu
na Balkán, cimbálu na Moravu...
... řeckého bouzouki do Irska.
P.K. : Tak vidíš, world music tady vlastně byla už dávno.
V písničkách, které hrajete je cosi velmi čistého, platného dodnes a neubližíla
jim ani změna prostředí ani vaše rázovité úpravy. Co vás na nich musí zaujmout,
abyste se jimi začali zaobírat ?
P.K. : V první řadě se jim snažíme neublížit! To znamená - nedělat z nich něco,
co nejsou. A samozřejmě se nám musí líbit.
Kdo v kapele rozhoduje o tom, co se bude hrát ?
P.K. : Já. O tuhle zodpovědnost zatím nikdo nestojí.
Poprvé jsem vás zaslechl v televizním pořadu Noc s Andělem a mám za to, že
jsem nebyl sám, kdo Gothart mimo Prahu tímhle způsobem objevil. Byl to i pro
vás jakýsi zlomový okamžik ?
P.K. : Hodně nám to pomohlo, ani ne tak ve smyslu popularity, jakoby že by na
nás začalo najednou chodit víc lidí, ale řekněme v tom, jak nás Anděl nakontaktoval
na lidi, kteří nám později hodně pomohli a pomáhají. Třeba paní profesorka Valentová
z katedry romanistiky.
Možná mě to nedošlo, ale proč zrovna název Cabaret ?
J.K. : Máme dvě varianty. Nejprve jsme chtěli udělat cosi jako kabaret z přelomu
století v nespecifikovaném městě balkánského království, ovšem díky nedostatku
historických fotografií jsme obrátili pozornost k cigaretkám. Lidový cigárka
a chlápka jak si zapaluje u televize. Pak mě ale napadlo, že ta televize vlastně
představuje kabaret jednadvacátého století a my bychom tak lidi od ní mohli
odtáhnout do jinejch, možná lepších podniků.
V jednom rozhovoru jste se zmínili, jak je pro vás při výběru skladeb směrodatné,
aby alespoň trochu zněly orientálně.
P.K. : Považujeme to za naše motto. Nezáleží nám odkud ta hudba pochází, chceme
jenom, aby v sobě ukrývala trochu té orientální melodiky nebo její ohlasy.
J.K. : Všude tam odkud čerpáme byl Turek.
Má to svou logiku, vždyť spousta cikánských muzikantů, která se po rozpadu
Osmánské říše usídlila v Rumunsku či Makedonii získala výuční listy v tureckých
vojenských kapelách.
J.K. : Prvotní nápad desky Adio Querida spočíval ve zmapování těhlech oblastí.
Bohužel se nám to nepodařilo dát dohromady a doděláváme to až na Cabaretu, i
když leccos z toho stále chybí.
Necháváte si přitom otevřený vrátka z Balkánu ?
P.K. / se smíchem /: Jistě.
J.K. : Už vrže klika.
P.K. : Připravujeme totiž další paralelní projekt Abram Orchestra zaměřený na
středomořskou hudbu. Zatím je to ale hodně hodně v plenkách. Prostě hudba ze
severu Španělska, jihu Francie a Itálie. Samé dudy a příjemné zpívánky, méně
folklóru více bigbítu, nicméně o bigbít jako takový nepůjde.
Zmínili jste dudy. Ovšem franouzské musette a italské a galicijské gajty mají
každé jiný, specificky zabarvený zvuk...
J.K. / se smíchem / : To se řeší.
P.K. : No, řeší. Oba zatím vlastníme galicijský gajty. Teď ale plánujeme i francouzský
dudy a mě osobně fascinují taky italský zamponas. Dudy vůbec představují něco
neuvěřitelného. Já říkám, že člověk který na ně nikdy nehrál nemůže pochopit
jejich krásu. Pro mě je hraní na dudy lepší pocit, než když vezmeš do ruky elektrickou
kytaru.
Možná budete průkopníky, protože v Čechách panuje ujeté přesvědčení, že kdo
hraje na dudy musí mít nutně co do činění s keltskou hudbou.
J.K. : Jo, to je hloupé.
P.K. : Půjde taky o to, že spousta galicijských kapel se hrozně moc snaží přiblížit
irskýmu zvuku. Občas je to až k nepoznání a proto s tím nechceme mít nic společnýho.
J.K. : Víme o galicijských kapelách, který nezněj irsky. My to zase ukradnem
a trochu jim to předěláme.
- Jiří Moravčík, UNI